Listopad 2012

Večeře v L.A.

28. listopadu 2012 v 22:56 | M@rť@ |  BILL & TOM - APP
abpsK7X1

Tom: pryč na večeři...




You belong to me ♥ 7

26. listopadu 2012 v 20:24 | Mischigan |  You belong to me ♥
7.Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš
Albert Einstein

Byla jsem hluboce ponořená do svých myšlenek, a proto jsem sebou škubla a div nespadla z houpačky, když jsem uslyšela jeho hlas, těsně za mnou. Hlas, který bych tady v žádném případě nečekala, a který jsem několik let neslyšela.
" Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" byla jsem zatím k němu zády a hrabala se zpátky na houpačku tak abych nespadla, ale cítila jsem, že se usmál. "Co ten tady sakra dělá?" moje mysl šrotovala na plné obrátky.
" Ne, ok... jenom jsem se zamyslela a neslyšela tě přijít" řekla jsem, otočila se a v tu chvíli se utopila v těch nejčokoládovějších očích, jestli je to vůbec možné. Když jsem konečně odtrhla pohled od jeho magických očí, musela jsem si ho podrobně prohlédnout.
Za ty roky, co jsem ho neviděla, se změnil a to tak, že hodně. Jen ty oči s šibalskýma jiskřičkama, které si ze mě tak často dělaly srandu, zůstaly stejné. Ostře řezanou tvář zdobilo strniště, své milované zavšivené dredy vyměnil za rasta copánky a pod bílým uplým tílkem se jasně rýsovaly svaly. Před pěti lety to byl malý drzý dredatý kluk v prostěradle místo oblečení, který si myslel, že je mistr světa a v 16, že mu všichni padnou k nohám. Neměla jsem ho moc v lásce, právě proto, že jsi myslel, jaký není machr a dával to všem okatě najevo. Stačil mi jediný pohled, abych viděla že z malého kluka vyrostl sebevědomí muž.
" O mein Gott, proč mi neutále oči ubíhají k jeho vypracovaným a přes tílko tak perfektně viditelným svalům?" ozval se hlásek v mé hlavě.

RTL - Pomáháme dětem: Darovací maraton 2012

26. listopadu 2012 v 20:22 | Mischigan |  NEWS
Německá televizní stanice RTL každoročně pořádá charitativní aukci "Pomáháme dětem," do které se tentokrát zapojili i Bill a Tom a věnovali motorku z turné "Welcome to Humanoid City."
Bill a Tom nám darují motocykl, který byl speciálně vyroben pro jejich poslední turné "Humanoid 2010". Tato motorka může být pěknou dekorací např. v podkroví nebo ve firmě. Kromě toho dostanete dva VIP lístky na finále DSDS v příštím roce. Máte zájem? Minimální nabídka: 3000 euro.



Vánoční šílenství

26. listopadu 2012 v 20:16 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
acxpbdop

Tom: Vánoční šílenství...už?! U koho panuje vánoční nálada @Aliens?

Who is it? x)

23. listopadu 2012 v 23:24 | Mischigan |  Bill - photos
Bill nebo Tom a nebo oba? :D Tato fotka je dost povedená ;-)


Kresba Billa

23. listopadu 2012 v 23:16 | Mischigan |  Drawing, Art
Po dlouhé době další krásná kresbička Billa :))


by Joyce

Bill & Tom App - články č. 83

23. listopadu 2012 v 23:13 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
adxKPpvp



Bill: Šťastný Den díkůvzdání!!!!

see u soon: ty nespíš? wow, Bille! :) Myslela jsem, že jsi ospalec...nějaké speciální plány na dnešek?
Bill: @see u soon: ... jen odpočívat a hodně jíst :-)

Daii Kltzz: @Tome@Bille, v Argentině je dnes Den hudebníků! Posílám velké objetí! :-)
Tom: @Daii Kltzz: Wow, to jsem nevěděl! Děkuju ;-)

You belong to me ♥ 6

23. listopadu 2012 v 23:10 | Mischigan |  You belong to me ♥
6. Klíčem ke štěstí je odpuštění
Gerald Jampolsky

Bylo by to radostné shledání a usmíření rodiny, kdyby to nebylo za takovéto události. Nemohla jsem tam být a poslouchat historky z našeho dětství. Bylo toho na mě dneska už dost, potřebovala jsem na chvilinku být sama a utřídit si co se vlastně všechno dneska stalo. Vyšla jsem francouzským oknem z obýváku na zahradu a sedla si na lehátko, které stálo těsně vedle bazénu.
Sundala jsem si žabky a ponořila nohy do studené vody. Sice to studilo, ale byla to úleva pro moje nohy. Snažila jsem se myslet na to, že za měsíc musím odevzdat diplomovou práci na téma Féničané a já nemám ani řádku ušklíbla jsem se. To je teď to poslední, co mě zajímá. Zajímavé, jak rychle se mění žebříček důležitosti, ještě včera ráno jsem z toho měla strach a dneska je mi to fuk. Jsou důležitější věci. Rodina a láska. Ta naše se zrovna teď dala dohromady, ale na úkor toho si vybrala krutou daň. Daň v podobě Phillovi smrti. A láska? Ta pravá se mi vyhýbala obloukem. Možná jsem si za to mohla i sama. Kdykoliv mě někdo někam pozval skoro pokaždé jsem je poslala do háje, protože nikdo z nich nevyhovoval mým vysokým požadavkům (i když někdy se pár jedinců našlo, ale i tak to nemělo dlouhého trvání) a taky jsem se chtěla soutředit jen na to, co mě baví - procestovat svět.
Kdyby mi někdo nabídl jet do Amazonského pralesa, Číny klidně bych jela.
Ale i přesto jsem si naivně myslela, že i na mě někde čeká ten pravý a až ho potkám tak ho určitě poznám. Ale nic takového se nedělo. S postupem času si říkam, že možná pro lásku nejsem stvořená, možná je to můj osud, jít si jen za kariérou. Ale kariéra archeoložky, rýpající se v hlíně není moc pěkná vyhlídka mezi náma. Měla jsem jít na novinařinu, každý den na jiném místě, adrenalin, to je to co by mě bavilo. Ale ne já dala na babiččinu radu a šla tam, kam chtěla ona. Někdy mě ale zachvátil pocit samoty, kdy jsem toužila po tom, aby tu pro mě někdo byl.
Dost ale o mě proto tu nejsem, abych se pitvala v mém totálně mizerném milostném životě. Přijela jsem přece na pohřeb svého bratra a já se tady lituju.
Dívala jsem se na hladinu bazénu a ani ta nejstudenější voda mě nedokáže vymazat vzpomínky na to, co jsme se tady v tohle bazénu navyváděli jako malí. Jednou jsem se málem utopila kdyby mě nevytáhl...
" Daphi není ty zima? Je jaro ta voda je ještě studená." přerušil mě hlas mého otce. Daphi tak mi říkal jedině on.
"Vlastně jsem to ani nevnímám. Já..vzpomínala jsem jak jsme se tady koupali." odmlčela jsem se. Přišel blíž k bazénu a sedl si na lehátko vedle mě.
"Všem nám moc chybí" promluvil tiše. Chvíli bylo ticho ale pak opět promluvil.
"Daphi, holčičko já..přišel jsem si promluvit." podíval se mi přímo do očí.
"Ráno jsem tě málem nepoznal, říkal jsem si tahle krásná mladá žena je moje dcera. Úplná francouzská dáma."
" Tak tohle zopakuj před grandmére bude mít radost. Celou dobu se mě snažila změnit, bude ráda, že se jí to aspoň častečně povedlo. I když mi pořád ještě říká tvrdohlavej anglickej mezek." ušklíbla jsem se.
" To nechápu, každá jiná na tvém místě by skákala radostí, kdyby z ní její babička chtěla udělat dámu." znovu se na mě podíval a složil ruce do klína.
" Neříkám že je to celé špatné to ne. Možná že by se mi to i líbilo, oblečení který mi dávala by bylo to poslední co by mi vadilo, ale ona se ze mě snažila změnit tu, kterou ve skutečnosti jsem."měla jsem zase slzy na krajíčku.
"Ikdyž jsme se pohádali a nestýkali se pořád jsem chtěla zůstat tvojí dcerou." neudržela jsem se a slzy tekly proudem.
"Tati, já.."
" Daphne prosím ne.."
"Ne tati nech mě domluvit já ti to musím říct" zastavila jsem ho.
"Tati, omlouvám se, tenkrát jsem nevěděla co mám dělat, co by bylo správné udělat, všechno bylo tak moc rychlé. Na mě toho bylo moc a tak jsem prostě babičku poslechla a odjela s ní. Ale přesto všechno tati já..."musela jsem si setřít slzy
" Má tě ráda" konečně jsem to všechno ze sebe dostala s skočila mu kolem krku.
" Já tebe taky Daph. Pořád si moje malá holčička. A neomlouvej se, to já bych se měl omlouvat, k té hádce nemělo nikdy dojít. Všechno je moje chyba. V žádném případě ne tvoje. Kvůli mně si nevyrůstala se svými bratry. Odpusť mi to jestli můžeš." držel mě ve své náruči a hladil mě po zádech. Tak moc mi to chybělo. Když jsme tak rychle odjeli do Paříže bylo to, jako bych přišla o oba rodiče najednou a nyní jsem jednoho z nich znovu našla.
"Nemám ti co odpouštět. Moc si mi chyběl tati. Jenom mi prosím slib, že už všechno bude dobrý a že znovu neztratim svého tátu." vyslovila jsem nahlas to co jsem si přála.
"Už nikdy mě neztratíš Daphi slibuju, vdycky tady pro tebe budu ano."
Pořád jsem se ho držela pevně kolem krku a kývla jsem.
" Jsem moc ráda že jsme si všechno vyříkali." usmála jsem se.
" To já taky Daph ani nevíš jak moc" pohladil mě po vlasech a zadíval se na mě.
" Jsi mámě tak podobná. Stejné vlasy, nos, bradu. Jenom oči ty máš po mě modré" pousmál se.
" Asi se půjdu podívat do kuchyně jestli tam grandmére nediktuje Inez co a jak má vařit. Ty víš moc dobře jaký dokáže být generál." otočil se a odcházel.
" Á Daphi neráchej se v tý studený vodě dlouho."
" Jasně, je mi to jasný tati" usmála jsem se můj starostlivý otec je zpátky.
Voda byla opravdu studená, tak jsem se za chvíli zvedla a šla se projít do zahrady. Prošla jsem jí skoro celou a pak mě napadlo jestli stojí naše stará houpačka. Ještě než jsem odjela, tak jí chtěl táta nechat strhnout, takže jsem si nedělala moc velké naděje, že by tady mohla ještě být. Prodírala jsem se skrz křoví a větve stromů, zřejmě tam už dlouho nikdo nešel.
" Fujtajks blbý kopřivy" nadávala jsem, když jsem se konečně dostala k našemu tajnému místečku.
A k mému vekému překvapení tam opravdu houpačka byla. Stará, opoužívaná ale pro mě měla velkou cenu, dokonce, když jsme byli malý a přijeli jsme na návštěvu k rodičům dvojčat, jsem tady dostala i svojí první dětskou vlhkou a oslintanou pusu. To bylo tak, když sexuální mašina Tom Kaulitz byla ještě v začátcích své kariéry. Špulil na mě ty svoje malé rtíky a já neměla kam couvnout, jinak bych z houpačky slítla. Musela jsem se usmát, když jsem si na to vzpomněla. Pamatuju si, že jsem hned běžela za Billem a všechno mu vyžvanila. Malý Bill se na mě podíval tím svým úsměvem od ucha k uchu a řekl mi, že to umí jít než jeho bratr. A opravdu pusa od Billa nebyla tak uslintaná jako od Toma. Celý den pak Bill zářil jako sluníčko a Tom na mě tejden nemluvil. Bože je to možný, že už je to tak dávno? Šílený jak ten čas letí.
Houpačka zavrzala, když jsem si na ní sedla a pomalu se začala houpat a kochala se pohledem na líně tekoucí Rýn a celé město jako na dlani. Byl odtud opravdu skvělý výhled, zvlášt při západu slunce. Seděla jsem tam, houpala se a pozorovala krajinu a proto jsem ani nezaznamela potichu ke mně se blížící kroky.
" Tak legendární houpačka pořád ještě stojí" ozvalo se za mnou známým, přesto ale trošku hlubším hlasem než pamatuju.


Dee


Billovo tetování na hrudi

23. listopadu 2012 v 23:08 | Mischigan |  Bill - photos

Bill: ...

Bill & Tom App - články č. 82

23. listopadu 2012 v 23:07 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
adf8cjMo

GabyDafne: Ahoj kluci, jaké bylo studio?
Tom: @GabyDafne: Měli jsme se fajn, díky! Pro dnešek hotovo... Tak unavený! Dobrou noc @Aliens!

abc14Lq4

Bill: ...

Ciry: @Dvojčata, jak budete trávit další Den díkůvzdání ve Státech? Nějaká dobrá vegetariánská jídla? :-)
Tom: @Ciry: Kéž by... Myslím, že budu jíst jen špagety ;-)

Bill & Tom App - články č. 81

23. listopadu 2012 v 23:04 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
acuUT7Gp

Tom: "Let
Kdo viděl nový film "Let" s Denzelem Washingtonem?
Myranda(: @Tome, ne, ale tak moc to chci vidět! Podle všeho to bude dobrý film. Líbil se ti? Bylo to dobré? :)
Tom: @Myranda(: Ještě ne, ale uvidím! Slyšel jsem, že je opravdu dobrý! Denzel je úžasný herec!!!

You belong to me ♥ 5

18. listopadu 2012 v 22:48 | Mischigan |  You belong to me ♥
5. Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí
Lev Nikolajevič Tolstoj

Kdybych ho potkala na ulici, nepoznala bych ho. Tak moc se změnil.Will. Můj starší bratr William.
Vsadila bych se že je vyšší, určitě. Nechal si i dokonce zkrátit své dlouhé milované vlasy do krátkého rozcuchu. No a ta postava to nebyl můj malej bráška. To byl muž.
" Wille" osmělila jsem se jako první.
" Daphne" rychlým krokem se k nám blížil.
" Daph sestřičko si to vůbec ty? Já bych tě nepoznal" prohlížel si mě a pak mě objal. Po dlouhých pěti letech jsem objímala svého bratra.
" To já měla problém poznat tebe bráško" vrátila jsem mu. Odtáhla jsem se od něj a i když se teď chvíli usmíval, viděla jsem na něm, jak se ho ztráta bratra dotkla.
" Ahoj Williame" ozvala se i babička. Byla jsem zvědavá jak bude reagovat, ale překvapil mě. " Rád tě zase vidím babi" a objal ji.
" I já tebe, moc si mi chyběl chlapče" oplatila mu babička a ani její levé obočí nevylétlo vzhůru, když jí řekl babi a ne "Grandmére". Byla to mimořádná chvíle, neodolala jsem a objala jsem je ještě jednou oba najednou. Willa i babičku. V objetí jsem za Willovým ramenem zaznamenala přicházející postavu.
Postavu ve které jsem rozeznala svého otce. Strachy se mi zrychlil tep. Prohlížela jsem si ho. I on se změnil. Jeho hnědé vlasy byly krátké, ale přesto delší než je dřív obvykle nosil a jeho tvář zdobilo více vrásek.
" Daphne. Charlotte. Jsem moc rád že jste dorazily." zastavil se kousek od nás a všichni jsme na sebe chvíli nejistě koukali. Trapné ticho, nikdo stále nic neříkal, jenom jsme na sebe všichni koukali. Nervozita aspoň ta moje by se dala krájet. Mám je k němu vydat první. Mám ho obejmout nebo podat ruku? Co mám sakra dělat?
Pak ale táta udělal krok vpřed a obejmul mě. Obklopila mě dobře známá vůně tátovy kolínské.
" Tak moc rád tě zase vidím holčičko" pošeptal mi do ucha. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla překvapená jeho přívětivým chováním. Čekala jsem všechno nadávky, ignoraci, jenom ne tohle.
" I já tebe tati." dostala jsem ze sebe.
Táta nikdy nebyl na ty dojemný chvilky, za chvíli mě z objetí pustil a otočil se na grandmére.
Teď jsem byla napjatá jako struna. Když se viděli naposled, nebylo daleko k tomu, aby lítaly vzduchem věci.
" Charlotte, dlužím ti omluvu" začal první táta.
" Ne jedna omluva je málo. To co se stalo..Já rád bych to jednou pro vždy smazal. Jestli s tím souhlasíš" podíval se na grandmere.
" Johne, chyba byla i na mé straně takže se taky omlouvám. A není nic jiného co bych si přála, něž se přesto konečně přenést synku" objala ho grandmere.
Já snad špatně vidim a slyšim. Opravdu se teď můj otec a babička sami sobě vzájemně omluvili? A ona mu řekla synku? Fakt se to stalo? Jestli to je jenom chyba v matrixu, tak budu fakt hodně naštvaná.
Tuhle chvíli si přeju od té doby, co jsme odtud odjely a voilá je tady." Jen škoda, že to nevidíš Phille" broukla jsem si pro sebe.
" Tak nebudeme stát venku a půjdeme přece dovnitř ne? Tam si můžem o všem popovídat" mírně se táta usmál.
" Ukaž Charlotte já ti ty tašky vezmu, přece je nebudeš tahat sama" můj otec byl galantnost sama.
" Ty to zvládneš sama viď Daph" posmíval se mi Will, když mě tam viděl mezi těmi taškami.
" Tssss Williame, nejsem tady ani 10 minut a už mě štveš. To je tvůj novej rekord" vrátila jsem mu to.
" Taky tě mám rád" slyšela jsem ho někde za sebou, když táhnul moje tašky.
Vkročila jsem do domu a první můj pohled padl na malý koberec v hale. Byl nový, takový tady nebyl, když jsem odjížděla. Neustále jsem měla nutkání všechno porovnávat. Zvedla jsem hlavu a pohledem prohlédla celou místnost, nadechla jsem se a ucítila známou vůni domova. Schody, vedoucí nahoru do patra, komoda, nad ní obraz, velký skleněný lustr. Všechny zapomenuté vzpomínky, kam se podívám.
" Tamhle ta skřínka u schodů tam nebývala" nemohla jsem si pomoct.
" Daphne ta tam je už nejmín 10 let. A stále na svém místě." smál se Will.
" No fakt nemá nožičky aby se třeba přemístila tamhle z kouta" utahoval si ze mě.
" Hahaha." praštila jsem ho do břicha.
" Ani nevíš jak mi ty tvoje kecy chyběly Wille" obdařila jsem ho úsměvem. Přes všechno co se dělo, mě Will dokázal rozptýlit, až jsem se musela usmát, měl na to neuvěřitelný talent.
" Tys mi taky chyběla" plácnul mě po zadku.
" Hele tohle si nezvykej hošánku" hrozila jsem mu.
" Wille, Daph, kde jste? Za chvíli bude oběd" ozvalo se z kuchyně tátovo volání.
" Hned jsme tam, musím ještě Daph ukázat její nový pokoj" zahulákal a při slově nový udělal rukou ve vzduchu náznak úvozovek.
" Děšíš mě. Co si udělal s mým pokojem?" koukal sem na něj. Tvářil se jako neviňatko.
" Nebooooj se. Uvidíš, bude se ti to líbit. Myslel jsem si, že ho trošku upravím, protože už nejsi malá holka, tak přece nebudeš mít růžovej pokoj no ne? Daph? Co..." zaastavil se na schodech.
Neposlouchala jsem ho. Mojí pozornost upoutalo něco jiného. Fotky na zdi. Jako by to bylo včera, byli jsme tam veselí.Štastní. Zdraví.A hlavně všichni.
Pečlivě jsem prohlížela jeden obrázek za druhým. Na jedné fotce jsme slavili moje narozeniny, na další jsme na návštěvě u známých, vánoční fotka u stromečku..
" Daph..všem nám moc chybí. Teď ale nech vzpomínky vzpomínkami a pojď ano. Chci ti ukázat ten pokoj. Určitě se ti bude líbit." táhnul mě za ruku pryč od fotek. Pustil mě až u dveří mého starého pokoje a kývnul ke dveřím. " Ty první."
Natáhla jsem ruku ke klice a otevřela. Byl to stále můj pokoj ale byl ehm chlupatý. Ano chlupatý. Stolek, rohy postele byly pokryté chlupatým lemem.
" Williame Alberte Williamsi cos udělal s mým pokojem?" oslovila jsem bratra celým jménem.
" Potřeboval trošku svěžího vánku ne?"
" Ne to teda nepotřeboval" vedla jsem si svou. Když jsem si mohla sama vybrat jaký měl být můj pokoj, chtěla jsem ho bílý a sem tam růžovou. Nejsem žadnej růžovej maniak, ale když bude v kombinaci s bílou a nebude jí hodně tak proč ne. Teď byl ovšem můj pokoj chlupatý.
" A kde je moje postel s nebesy?" zbožňovala jsem jí, když jsem byla malá v noci jsem se bála a nebesa mi dávaly pocit bezpečí.
" Jo tak přesně tuhle jsem vyměnil za tuhle skvělou světle růžovou" culil se můj drahý bratr.
" A koukni se trošku víš...ještě víš" radil mi. Můj pohled upoutala malba za postelí, když jsme se sem na stěhovali,spolu s bráškama a dvojčatama jsme si zeď pomalovali k obrazu svému. Malba byla pořád ok, ale za to na ní něco přibylo. Plakáty. TOKIO HOTEL. Kapely, kterou dvojčata založila ještě spolu s jejich dvěma kamarády, které sem znala jenom od vidění.
" Omg Wille si jak malej. Sundej to" okřikla jsem ho.
" No tak Daph, neřikej mi že je tady nechceš. Dyt jsou to kamarádi. A máš tam dokonce maxiplakát dvojčat jako bonus. Je sice starší, teď vypadají jinak ale.. tobě to stačí"
" Kamarádi? Řekni mi kolikrát jsi je viděl od tý doby co se proslavili?"
" No víckrát než tebe" uzemnil mě. Na to jsem neměla co říct.
" Promiň, já takhle jsme to nemyslel."
" Ne vždyt je to pravda. Je si viděl víckrát než vlastní sestru. A jak se maj? Pamatuju si že jsem s Billem naposledy mluvila, asi 10 minut předtím co k nám pak vtrhla babička a … dál už to znáš..." sklopila jsem hlavu.
" No je fakt že jsem je viděl naposledy před rokem, ale divila by ses. Pořád jsou to ty samý kluci co bývali. Zavzpomínali jsme na starý časy, trošku popili jo a ptali se i na tebe" mrknul na mě.
" Jóo tak to se divim. Vždycky to byli spíš vaši kamarádi než moji. Možná že si ty plakáty tady nechám. Dík Wille" usmála jsem se.
" Nemáš zač Daph. A pojď už na ten oběd, nebo z nás táta udělá hlavní chod."
" Už jsem říkala jak moc mi ty tvoje připomínky chyběli?" zeptala jsem se.
" Jo nejmíň třikrát" zasmál se a hned dostal herdu do zad. Scházeli jsme dolů do jídelny a já už zdálky slyšela známý srdečný hlas naší hospodyně a kuchařky v jednom. Znám jí prakticky odmala
máma byla často pracovně pryč, tak nám vařila Inez. Po mámině smrti zůstali v baráku sami tři chlapi, tak Inez zřejmě potřebovali ještě víc než jindy.
" Ineeeeez" vlítla jsem do kuchyně a Willa nechala někde v závěsu.
" Bože můj Daphne děvče si to ty?" spráskla ruce hospodyně.
" Já bych tě ani nepoznala. Pojd ke mně ať tě obejmu" ani mě nemusela pobízet a už jsem byla v jejím náručí. To je to, co jsem teď potřebovala, něčí náručí, které mi dalo pocit bezpečí a lásky. Inez pro mě byla něco jako babička, vařila u nás odjakživa co pamatuju a prakticky nás tři sourozence vychovala.
" Inez nebudeš mi věřit, jak moc se mi po tobě a tvém kuchařském umění stejskalo." podívala jsem se na ní a cítila na tváři prvních pár slz.
" Holčičko, přece bys teď neplakala? Vždyť se právě teď po letech sešla téměř celá rodina." pošeptala mi do ucha.
" Dokážu si představit, jak se teď cítíš. Přišla si o bratra, po letech si se vrátila domů. Víš co? Já teď musím dodělat ten oběd, pak zase připravit večeři ale večer nebo zítra si spolu promluvíme ano? A teď se drž, i když to tvůj otec nedává najevo, tak někde uvnitř je rád, že si se vrátila, veř mi." mrkla na mě, jemným pohybem mi setřela slzy na tváři a zmizela v kuchyni.
" Tak a aby toho vítání nebylo moc tak koukej kdo přijel" ozval se za mnou táta. Otočila jsem se a uviděla zbylou část rodiny. Tátova sestra Jane se strejdou Charlesem z Glassgow a taky teta Vanessa a strejda Jack a jejich dvě malá děcka Jack a Zac. Jo strejda je vtipálek a proto dali dětem jména Jack a Zac, prej aby se jim na ně dobře volalo. Všude se rozléhal jejich jekot a smích.
Zvláštní jak byl najednou dům plný a přitom tak prázdný. Phill chyběl.
"Tak děti, dospělí..prostě všichni ke stolu je oběd" Inez se svým autoritativním hlasem dokázala všechny překřičet.
"Uvařila jsem specielně tvoje oblíbený spagheti a k večeři budou lasagne s brokolicí" usmála se na mě smutným, ale přesto srdečným úsměvem, objala mě kolem ramen a společně jsme vešly do jídelny.


Dee


Pohled z letadla

18. listopadu 2012 v 22:46 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
abcKs0n4

Bill: ZPĚT
v LA a zpět ve studiu :-)

Bill & Tom App - články č. 80

18. listopadu 2012 v 22:43 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
achasGCc

Tom: Pěkné!

kleiner Stern: @Tome, máš pravdu, dobrá práce! Máš rád skate? Vzpomínám si, že ho měl rád, když jsi byl mladý.
Tom: @kleiner Stern: Ano, miloval jsem ho, když jsem byl mladší! Už dlouho jsem nejezdil...

ablafviM

Bill: ZPĚT...
v LA a zpět ve studiu :-)

Bill & Tom App - články č. 79

18. listopadu 2012 v 22:39 | Mischigan |  BILL & TOM - APP
adqXw2Yf

Tom: Život je vlastně celkem jednoduchý...
...ale zkomplikuje se jen tím, že na komplikovanosti sami trváme.
- Confucius

Bill a Tom o jejich práci porotců

18. listopadu 2012 v 22:36 | Mischigan |  Articles, Interviews

Co vás přimělo k tomu, že jste vzali práci porotců v DSDS?
Bill: "V posledních letech jsme se snažili zcela se stáhnout z veřejnosti, abychom mohli jít do studia, a především abychom si dopřáli pauzu. Nabídka na DSDS se nám tento rok prostě hodila a vedle aktuální a probíhající studiové práce ji můžeme dobře realizovat."
Tom přerušuje: "Zatím jsme všechny nabídky tohoto typu odmítali. "
Bill: "Také jsme ale vždy říkali, že pokud budeme někde porotci, tak v originálním a největším pořadu."
Tom: "Úplně poslední podnět nám dal Steven Tyler, který byl minulý rok porotce v americké verzi DSDS - American Idol! Pokládáme za správné, že castingové show sázejí na skutečné umělce jako porotce - pořad tak získá další serióznost a hudební úroveň."

V čem vidíte úspěch DSDS?
Bill: "Myslím, že je to show s největší kvalitou produkce, a vítěz získá největší platformu pro komerční úspěch!"
Tom: "DSDS je už téměř něco tradičního. Je to klasická castingová soutěž, a proto se pravděpodobně vždy prosadí."

Co musí mít budoucí Superstar?
Bill: "Když se hodí, tak se hodí! Okamžitě ji poznám, když on nebo ona stojí přede mnou…V podstatě ale chci silný charakter, osobitost a uznání!
Tom: "Kromě toho se těšíme na uchazeče ženského pohlaví se spoustou talentu. V Německu je velmi málo dobrý zpěvaček!"

Jaké tipy dáte uchazečům?
Tom: "Všem dívkám můžu říct: 'Oblečte si něco krátkého! Potom máte už polovinu zvládnutou! Je to mužská porota.' Všem klukům: 'Zůstaňte doma, pokud neumíte zpívat!'"
Bill: "Dobře se připravte, nemám náladu na chyby v textu nebo hádání melodie. Vyberte si song, který umíte nejlépe zpívat, a ne ten, který je nejtěžší!"

Budete přísnými porotci?
Tom:
"Ano!"
Bill: "Alespoň se budu snažit být upřímný."

Těšíte se na Vaše kolegy?
Tom:
"Ano, jistě! Určitě to bude zábava. Dieter Bohlen stojí za DSDS . Matea neznáme, ale rádi se necháme překvapit. Velmi dlouho jsme nebyli v Německu, a s DSDS nás to teď plně nabije předtím, než s kapelou zase budeme kdo ví kde cestovat."
Bill: "Těšíme se na to, až s Dieterem Bohlenem uděláme 10. ročník DSDS."


zdroj: tokio-hotel-de.blog.cz