Prosinec 2007


Tom v akci

29. prosince 2007 v 20:01 | M@rť@ |  Tom - photos

Vánoční wall

29. prosince 2007 v 15:37 | Mischigan |  Wallpapers


Smile

29. prosince 2007 v 11:43 | Monča |  Gustav - photos

Vysmátej

29. prosince 2007 v 11:39 | Monča |  Gustav - photos

Merry Christmas

24. prosince 2007 v 14:52 | Mischigan |  Our messages
Ahojec,
tak a je to tu znova. Takže vám všem přejem šťastné a veselé Vánoce, mnoho dárečku pod stomečkem a hlavne at tam najdete co ste si přáli.
Merry Christmas

Pěknýýýý úsměv

22. prosince 2007 v 22:00 | Mischigan |  Tom - photos

Jo jo, ty!

22. prosince 2007 v 21:44 | Mischigan |  Bill - photos

Na lásku se nezapomíná!!! 9. díl

22. prosince 2007 v 21:42 | M@rť@ |  Na lásku se nezapomíná!!!
"Já vím…ale já se prostě nedokážu udržet." "Dobře teď to teda nebudu řešit. Jdu si sbalit věci a vyrazíme, jo? Já si totiž musím ještě sbalit věci do tý Itálie." "Jo….tak teda….dobře…" "Co je s tebou kocoure?" "Já to tady bez tebe nevydržím."řekne a vrhne se mi kolem krku. Silou mě obejme a nechce mě pustit. "Tome…já to taky nevydržím ale musíme být silní." "Dobře…tak si běž sbalit…."řekne, políbíme se a já jdu pomalu nahoru si sbalit věci…. "Sab…" "Ano?" "Víš…líbí se mi když mi říkáš kocoure…..takhle mi nikdo neříkal a mě se to hafo líbí….a tebe miluju…." "Však já tebe taky kocoure…"řeknu, přiběhnu k němu, políbím ho, usměju se na něho, on mě úsměv opětuje, pak se otočím a valím si sbalit ty věci. Moc se mi odtud nechce, ale co nadělám….musím. Zabalím si všechno co sem tady měla….mno je toho trocha bo sem si toho moc nebrala….ale to Tomovo tričko si nechám…krásně voní jeho vůní…ještě se podívám na ten krásnej prstýnek co sem dostala od Toma a už i s baťohem jdu dolů. "Tak můžem vyrazit?" "Jo ale moc se mi odtud nechce." "To ti věřím….za chvilku tady bude pro nás limuzka tak se nachystej…" "Jasně kocoure."řeknu a plácnu ho přes zadek. "Hej tak to sme si nedomluvili…" "A co mě za to uděláš?" "Ulechtám tě."řekne a rozběhne se po mě. Shodí mě na sedačku a začne mě lechtat. Já úpo uchcávám smíchy "Tome….prosím….už ne….já už nemůžu…"říkám mezi smíchem. "Co za to?" "Nevím…pusu." "Jen to?....málo…přitlač nebo tě nepustím." "Dobře…tak…tak…francla." "Ještě málo…." "Tak co by si chtěl ty?"řeknu, přestane mě lechtat, chytne mě ruce nad hlavu, leží na mě a zadívá se mi do očí. "Co bych chtěl?.....zkus hádat…" "Jak mám vědět co chceš?!" "…Milovat se…" "Po…počkej. Jak milovat?...Teď?...Ale dyť za chvilku tady má být ta limuzka…" "Ta přijede až za hodinu…..no prostě se chci s tebou milovat ptž to bude naposled než odjedeš." "Tome…já…"nedořeknu to bo mě začne líbat na krku. Nevydržím to a sundám mu tričko…´Nezbude mě nic jinýho bo to chci taky…..chci se s ním naposled milovat…..naposled…..chci být teď s ním a zažít to krásný co s ním zažiju naposled…´myslím si. On taky nezaostává a sundá mi tričko. Tělo mi mapuje polibky a já se prohýbám jako luk ptž mě to strašně vzrušuje. Nikam nespěcháme a snažíme si to vychutnat. Sundám mu rifle a on mě kraťase. Pak už to jde rychle. Za chvilku sme úpo nazí. Tom mě stále mapuje tělo polibky a já už to asi nevydržím. Prsty zarývám do sedačky a sem v sedmým nebi. Vrátí se až k mímu obličeji a něžně mě políbí. Pak k tomu konečně dojde. Krásně se milujeme. Je to krásný, plný něhy. Nehty mu zarývám do zad. Nevadí mu to a jen začne rychleji dýchat. Vím co nastane ptž začnu taky rychleji dýchat. Máme krásný společný vyvrcholení. Unaveně si vedle sebe lehneme. Díváme se do očí a hladíme se. "Sab…" "Mm." "Moc ti děkuju." "Za co mi děkuješ?" "Za to že sem tady mohl být s tebou a strávit krásný a příjemný chvíle." "To bych měla děkovat já ptž ty si mě sem vytáhl." "Hm….to je jedno…teď v tuhle chvíli je nejdůležitější že sme spolu." "Jo, to jo."řeknu a krásně, něžně, jemně, dlouze, vášnivě se políbíme. Pak po chvilce hlazení a líbání se oblečeme. Sbalíme zbytek věcí a limuzka konečně přijede. Řidič naloží věci do auta a já se ještě otočím na tu chatu. Vzpomenu si na všechno co sem s Tomem prožila. Jak se tak dívám na tu chatu tak mě někdo obejme. Je to Tom. "Copak?" "Bude se mi stýskat….po všem co sme spolu prožili." "Mě taky….poď už musíme jít." "Už du kocoure."řeknu, ještě se chvilku dívám na ten pohled co se mi rozprostírá a pak už na sedám do auta. Tom mě chytne za ruku, obejme mě a políbí. Celou cestu nic neříkáme a já nad vším přemýšlím. Mezitím sme už dorazili k mýmu domu. Vezmu si svůj baťoh a jdu do baráku. Tom jde hned za mnou. Zamířím si to rovnou do pokoje. Vytáhnu ten největší kufr a začnu si balit věci. Za chvilku tam přijde Tom, opře se o futra a pozoruje mě. "Co je?" "Nic…se nemůžu dívat, bo co?" "Můžeš." "Sab….fakt musíš odjet?" "Ano musím….už sem ti to vysvětlovala." "Já vím…jen…jen sem si myslel že mám nějakou naději." "Třeba tam nebudu napořád." "A co když jo?" "Jo kocoure tak to nevím." "Hm….bude mi smutno." "Mě taky…." "Já to tady nezvládnu….já tě chci mít u sebe." "Brouku poď sem."řeknu a obejmu ho. Oba dva začneme brečet. Sice sme si slíbili že nebudeme brečet ale nedá se to vydržet. Políbíme se a někdo zazvoní. "Půjdeš tam prosím….já se musím dobalit." "Jasně…"řekne a ještě se znovu políbíme. Pak už odchází. Já si utřu slzy a trochu se uklidním. Je to pro mě silný kafe ale musím to vydržet. Sednu si na postel a přemýšlím. ´Ach jo…kdyby se aspoň Tom netrápil….jenže se fakt máme rádi a bez emocí to nejde….bože jak já ho miluju.´myslím si a opět mě pálí slzy v očích. Za chvilku někdo zaklepe na dveře. "Dále…" "Překvapení."vykřiknou všichni. Bill, Claudie, Gustav a Georg. "Jé kde se tady berete?" "Chtěli sme se s tebou rozloučit, ne?" "A jo…no tak děkuju za překvapení….sem ráda že ste přišli…..a kde je Tom?" "Tady…"ozve se za dveřma a vstoupí do pokoje s velkou kyticí růží…. "Si ze mě děláš prdel, ne?....To je pro mě?" "Ano lásko."řekne a samou radostí ho obejmu a políbím. "Jak vidím tak už si balíš." "Jo už musím, bohužel….Jo Gustave. Co to bylo včera?" "Co jako?" "No že ses zdekoval a pak mě to vysvětloval Tom." "No…to….já….já se omlouvám. Nevím co sem ten večer dělal a styděl sem se….proto sem co nejrychleji odešel. Ještě jednou se omlouvám." "Dobře…však já se na tebe nezlobím." "Hele a co takhle si udělat poslední společnou fotku."prohlásí Claudie. "Jo proč ne?"řekne Bill. "To není špatnej nápad…jen si skočím pro foťák."řeknu, v rychlosti ještě políbím Toma a už vytahuju svůj foťák. Tom vytáhne svůj aby měli oni památku. Nastavím ho a už se fotíme…..během hodiny se už konečně dobalím. Mezitím si povídáme a já sem ráda že sem přišli než odjedu. Pak už mě Tom pomůže s kufrem a pomalu jdeme dolů k autu. Moc se mi odtud nechce ale musím. Nastoupíme do auta a mě se nechce moc mluvit. Mám knedlu v krku a mám divnej pocit. Pevně stisknu Tomovi ruku. Podívá se na mě nejistým pohledem. Snažím se usmát ale nějak mě to nejde. Něco mě v tom brání. Dojedeme na letiště a mě se udělá špatně. ´Nechce se mi odtud, od Toma, od kámošů, no prostě chci zůstat tady a užívat si života…ale nejde to.´myslím si a mám na krajíčku.
Marťa

Nenávist nebo láska? 17. díl

22. prosince 2007 v 21:40 | M@rť@ |  Nenávist nebo láska?
Nevadí. Přitisknem se k sobě a ploužíme se. Jsme jenom kámoši takže to s náma nic nedělá a navíc Kuba ví že bych teď nic nechtěla bo su ještě pořád mimo z toho co mi udělal Tom. Dotancujeme a zase si sedneme zpátky, za chvilku nás to přestane bavit tak se odebereme dom. Jenže mě se před barákem zatočí hlava a podlomí se mi kolena. Naštěstí je Kuba ostražitej a chytne mě. "Dík." "Nemáš zač."řekne, postavím se opět na nohy, rozloučíme se a já už vcházím do baráku. Osprchuju se a vlezu rovnou do postele. Za chvíli usnu a spím do rána jak mimino.
O 3 TÝDNY POZDĚJI
S kubem si rozumím víc než jindy před tím. Je to fajn kluk ale bohužel má holku s kterou je teď tak trochu v rozporu a vypadá to že se rozejdou. Já su Kubovi nablízku ptž teď potřebuje velkou oporu a on mi je za to vděčnej.
Dneska jdu s babičkou k doktorce. Jenže tentokrát tam jdeme semnou ptž už aspoň 3 dny zvracím a je mi na hovno. Doktorka si mě prohlídne, udělá nějaký testy ptž se jí to prej nezdá a potom mě řekne konečný verdikt. Babička čeká v čekárně takže to neslyší. "Je to jasný slečno Schwimmer. Jste těhotná." "Co…..cože?.........já……já čekám dítě?" "Ano přesně tak. Bude z vás maminka." "No tak……..tak teda děkuju. Nashledanou." "Nashledanou."podám si s ní ruku a celá v šoku odejdu z ordinace. Sestra mi ještě dá nějaký papíry a potom už jdu pryč. "Tak co? Co ti řekli?" "No že je to běžný. Že to mám ze slunka."zalžu bo jí nemůžu říct pravdu ptž by to hned volala mamce, ale já jí to chci říct sama. "Aha tak pojď."odpoví mi a pomalým krokem jdeme domů. ´Bože, já su těhotná a…….a…….a otec je jedině Tom. Bože jak to mám udělat když sem si za ty 3 týdny nezapla mobil a nekomunikuju s ním. Ach jo.´přemýšlím nad tím co mi roste v břichu a s babičkou se nebavím bo nemám náladu. Přijdeme dom a já z babičinýho mobilu napíšu Kubovi zprávu, že s ním potřebuju mluvit. Obratem mě příde odpověď že ve 2 je u mě jak na koňovi. ´Ok du si za tím na chvilku lehnout ptž mě opět není dobře´ pomyslím si a lehnu si. Za hodinu na mě babička volá. "Viktorko…….máš tady Kubíka." "Pošli ho prosím za mnou."zavolám na zpátek a jdu se do koupelny učesat ptž jsu rozcuchaná. "Čau co mě chceš tak důležitého říct?" "Ahoj. Posaď se prosím." "Hm, tak to bude něco závažnýho."řekne a posadí se na postel. Já si sednu vedle něho a spustím. "Kubo víš jak sem ti říkala o tom Tomovi." "No tak co je s ním?" "No já…….já…….já su v jiným stavu a je to jeho." "Ty pičo. To si ze mě děláš prdel, ne?" "ne. Myslím to úplně smrtelně vážně a nevím co mám dělat?" "No tak v každým případě mu to musíš říct." "No to vím taky, ale jak to mám udělat když s ním nekomunikuju?" "Holka tak to chceš po mě moc. Já sem to nikdy nezažil tak nevím jak to máš udělat. Asi si budeš muset zkrátit prázdniny v Česku a vyřešit to v Německu. Jiný řešení se nenabízí." "Hmm, máš pravdu. Tak já to domluvím s babi a pojedu dom dřív. A co ty a ta tvoje holka?" "Nic jsme se rozešli a mamka se chce stěhovat." "A kam?" "Do Německa, do Magdeburku." "To myslíš vážně nebo si za mě děláš prdel?" "Myslím to vážně. Mělo to být pro tebe překvápko, ale už to víš." "Tak to je super. Tam se nudit nebudeš. To ti zaručuju. A kdy se tam stěhujete?" "Ještě o prázdninách, do školy už budu chodit v Magdeburku." "Tak to je super." "Nic já už povalím ptž musím ještě něco zařídit. Se měj a napiš kdy pojedeš dom." "Jo čau." "Čau."odpoví mi a už valí pryč. Já du za babi a vysvětlím jí, že ať se na mě nezlobí ale že musím odjet dřív ptž si u nás musím ještě něco moc důležitého vyřešit. Babička nic na to neřekne. Jenom zavolá domů, že se vracím a objedná mi letenku. Kubovi napíšu že zítra odjíždím a on mi napíše, že pojede se mnou na letiště. Zabalím si věci a druhej den už jedu s Kubem taxíkem do Brna na letiště. Z babi se rozloučím doma a už valím. Na letišti se rozloučím s Kubem a stejně se brzo uvidíme v Německu. Sednu si do letadla a už letím domů. Na půl su šťastná a na půl nešťastná. Uvidím jak se to vyvine. Na Berlínském letišti čeká taťka. Uvítám se s ním a jedeme domů. Do Magdeburku. Uvítám se s mamkou a sestrou, ale nikomu ještě nic neřeknu. Zapnu si telefon (po hodně dlouhý době) a mám hafo nepřijatejch hovorů od Toma a SMS jakbysmet. Furt dokola mě psal, že ho to mrzí a že mě miluje a že chce být semnou a takový keci. A taky něco od Billa. Že ho to taky mrzí, ať mu odpustím, že mě nechtěl ublížit. Nijak na to nereaguju a jenom napíšu Niky SMS že už su doma a že s ní potřebuju mluvit. Obratem mi napíše, že se mnou taky potřebuje mluvit ať přijdu co nejdřív. Odepíšu jí: OK. Za hoďku su u tebe. Potom chci jít dolů, ale zazvoní mi telefon. Je to Bill. Seberu všechnu odvahu a zvednuto. "Prosím." "A….ahoj Viky. Tady Bill." "Nazdar. Co chceš?" "Viky já sem se ti chtěl omluvit." "Ty si jako myslíš že mi řekneš omlouvám se ti a bude to dobrý, jo?" "Ne ale chci, abys pochopila, že mi je to líto." "Bille na to už je pozdě, nemusíš se vůbec snažit. Oba dva jste mi strašně moc ublížili a mě to mrzí a bolí." "Viky mě taky a Toma ještě víc. Celý tři týdny skoro nic nesnědl. Je vyhublej a začal chlastat. Když sem mu něco řekl, tak mi řekl ať mu dám pokoj, že chce tebe. Jemu se fakt změnili city k tobě. Má tě fakt rád. Co rád. On tě miluje. Už nevím jak ho mám dat dohromady." "Aha takže toto je zase nějakej váš podfuk." "Ne. Ono to je fakt pravda. Jestli nám nechceš odpustit a nechceš se k němu vrátit tak to nedělej ale na kolenách tě prosím pomož mi s ním ať už aspoň nechlastá." "Fajn budu ti věřit. Za chvilku du za Niky, tak v 5hod. čekej na mě v parku a promluvíme si. Ale to ještě furt neznamená, že sem tobě nebo Tomovi odpustila." "Ok budu teda na tebe čekat. Čau." "Nazdar."vypnu to a su v šoku. On kvůli mně nejí a chlastá. Bože co mám dělat. Nic jdu dolů a potom zajdu za Niky. Sejdu dolů a všichni sedí u televize. Přisednu si k nim a chvíli si povídáme. Pak už jdu za Niky. Stojím před jejím barákem a zazvoním, otevře mi paní Ruffalo. "Je ahoj, tebe sem dlouho neviděla." "Dobrý den. Já sem byla v Český republice tak jste mě ani vidět nemohla. Je doma Niky?" "Jo je. Je ve svým pokoji. Je nějaká divná už od začátku prázdnin." "No tak děkuji. Zkusím si s ní promluvit." "Dobře, tak běž."pobídne mě a já už valím k Niky do pokoje. Zaklepu. "Mami jdi pryč. Nemám dobrou náladu a nechci se s nikým bavit." "Zdarec. Vole to su já Viky." "Ježiš. Počkej chvilku."řekne a za chvilku se rozletí dveře od jejího pokoje. "Ahoj Viky. Chybělas mi." "Čau. Ty mě taky."řeknu a obejmeme se. "Od kdy nosíš černou barvu." "Od tý doby co se nebavím s Billem." "Ty si blbá. Já se taky nebavím s Tomem a nosím normální barvy. Mě ublížili víc než tobě. Prosím tě vzpamatuj se. Přece na světě není jedinej Bill do kterýho můžeš být zabouchlá." "Máš pravdu. Počkej tady du se převlíct."řekne a jde se převlíct. Za chvilku přijde a má na sobě červený tričko, roztrhaný rifle a je jemně namalovaná. No přesně se oblíká tak jak před tím. "No vidíš. Tak se mi líbíš." "No tak ještě že seš tady bo tys mě právě teď otevřela oči. No proč si semnou chtěla mluvit?"řekne a já sklopím hlavu. "A jéje to asi bude něco závažnýho." "Niky…….já……..já ……..já su v jiným stavu." "COŽE? To si ze mě děláš kozy, ne?!"
Marťa

Yam rozhovor s Billem

22. prosince 2007 v 21:38 | Mischigan |  Articles, Interviews
Popová hvězda jako Bill je obklopována pořád a stále je svobodný! Nyní pro Yam! 17letý kluk ukazuje, co je v jeho srdci, proč je pro něj tak těžké najít přítelkyni.
Když mluvíte o jeho kariéře, nemohlo by to být lepší: s Tokio Hotel prodal miliony CD, obdržel jednu cenu za druhou a láme srdce tisícům dívek. Osobně vypadá naprosto jinak. Poslední Valentýn strávil sám a svobodný. V Yamu! Odhaluje, kdy byl naposled opravdu zamilovaný a co musí holka mít, aby si získala jeho pohled…
Yam!: Bille, čekáš na "Miss perfekt" nebo je tu nějaká pozitivní zpráva?
Bill: Ne, jsem bohužel stále svobodný…
Yam!: Jak vypadá tvoje dívka snů?
Bill: Když bych měl jít k jejímu charakteru, musí být velmi veselá a spontánní. Když bych měl jít k jejímu vystupování, měla by mě popohnat. S prvním pohledem mě musí zaujmout. Nevěřím, že se lidé nezajímají jeden v druhého a že se můžeš zamilovat až časem. Já prostě věřím na lásku na první pohled! Ještě nejste spolu, ale od prvního momentu cítíte nějaké to emocionální spojení. Musí to všechno do sebe prostě zapadat.
Yam!: Je tu něco, co musí být na té holce speciálního?
Bill: Shledávám krásné ruce velmi atraktivními, takže když vidím dívku, podívám se na ně první. Její styl není tak důležitý. Je jenom důležité, že má osobnost. A jestli mě zaujme, nezáleží jestli nosí džíny s teniskami nebo sukni s vysokými podpatky.
Yam!: Jaké slavné ženy máš rád?
Bill: Myslím, že Angelina Jolie je velmi vzrušující! A samozřejmě Olsenova dvojčata (usmívá se).
Yam!: Kdy naposled jsi byl doopravdy zamilován?
Bill: Oh, to bylo na chvíli. Naposled, když jsem byl zamilován, bylo mi kolem 13 až 14 let. To bylo taky naposled, kdy jsem měl dlouhý vztah. Necítil jsem se od té doby uvnitř šťastný…
Yam!: Když potkáš holku, kterou máš opravdu rád, zamiluješ se rychle?
Bill: Ano! Uvědomíte si, že se něco trochu změnilo. Protože máte prostě málo času někoho poznat. Zamilovat se do někoho je pro mě velmi rychlé, střemhlavě…
Yam!: Začneš s dívkou rozhovor nebo to raději necháš na ni?
Bill: Raději ji nechám jít ke mě (usmívá se)...Ale když se mi opravdu nějaká holka líbí a stále se na mě dívá, vezmu svoji šanci.
Yam!: Jaké to je potkávat holky a seznamovat se? Musí to být opravdu těžké někomu takhle věřit a zjistit, jestli tahle osoba má opravdový zájem?
Bill: To je pravda! Každý z nás je v tomhle velmi opatrný. Je pro nás samozřejmě těžké někoho najít, kde můžete holku nechat k sobě pustit a kompletně ji věřit. Ale nemyslíme si, že teď nepotkáváme nové lidi a chodíme hlavně na tyhle svobodné párty. Věřím prostě v osud. Když ta pravá přijde, prostě přijde!


Rozvrhy II

20. prosince 2007 v 13:21 | Mischigan |  To school

Nenávist nebo láska? 16. díl

20. prosince 2007 v 13:09 | M@rť@ |  Nenávist nebo láska?
"Jo mám. Dík. Stejnak mě tady bude smutno." "To přežiješ. Tak nic já si musím jít balit tak čau." "čau. A někdy se ozvi." "Jo čau." odpovím a položím jí to. Položím mobil na stůl a jdu si zabalit nějaký věci. Za chvilku mě začne vyzvánět znova mobil. Podívám se na displej a je to Tom. Chvilku se na ten mobil dívám ale potom seberu všechnu odvahu a zvednu to. Při tom už mě pálí slzy v očích. Bo vím že tento rozhovor nebude procházka růžovím sadou. "Prosím." "Ahoj Viky. To su já Tom." "Co chceš?"řeknu ironicky. "Viky. Dozvěděl sem se že si mě a Billa slyšela jak se bavíme a tý sázce." "A co jako? Ty si myslíš že ti teď potom všem uvěřím?" "Prosím vyslechni mě." "Tome my už si nemáme co říct. Moc si mě ublížil a mě to od tebe mrzí a bolí….." "Ale….." "Nech mě domluvit. Náš vztah už nemá cenu. Je mezi náma konec. Nenávidím tě a nechcu tě nikdy vidět." "Viky…….prosím odpusť mi. Mrzí mě to. Já tě miluju." "Ty si myslíš že ti to teď uvěřím jo? Tak to seš milej zlatej na omylu. Odjíždím odtud pryč a nechcu abys mě hledal. Strašně moc si mě ublížil a to se nedá jen tak odpustit. Dej mi prosím pokoj a nech mě být." "Ale Viky…….od tý sázky se mě změnili city k tobě a já tě miluju a chcu být s tebou." "Myslíš si jako že ti teď budu věřit jo? Tome di do prdele a nevšímej si mě. Nechcu tě už vidět a chcu na tebe zapomenout bo to cos udělal ty mě se nedá odpustit. A Billa to stejný. Nazdar."řeknu a tipnu to. "Ty vole. Kde se to ve mně vzalo?"řeknu si pro sebe, sednu si na postel a rozbrečím se. Asi za hodinu se uklidním a pokračuju v balení. Potom usoudím že bych mohla napsat Kubovi že tam budu. Radši mu zavolám bo se mi nechce psat SMS. Vytočím jeho číslo a za chvilku se ozve. "Prosím." "Ahoj Kubo tady Viky Schwimmer." "Jé ahoj. Ty máš nový číslo?" "Jo už delší dobu." "Aha a proč mě voláš? Že sis na mě najednou vzpomněla." "No víš já přijedu za babičkou na prázdniny tak mě napadlo abys o tom věděl." "No tak to je super. Aspoň pokecáme. A kdy přijedeš?" "Zítra. V 15.00 přiletím letadlem." "Už? To bereš nějak hopem, ne?" "No tak trochu ale to je detail." "Tak fajn tak já budu čekat na letišti." "Dobře. Stejnak potřebuju s tebou mluvit." "A proč?" "No to je na dlouho." "Fajn dobře. Budu se těšit. Ahoj." "Čau."odpovím a tipnu to. "Fajn mám o zábavu postaráno."řeknu si, dobalím si věci, osprchuju se a unavená padnu do postele. ´Vůbec nechápu jak mi to mohl Tom udělat. Že sem byla pro něho pouhá sázka. Hajzl jeden. Si teď myslí že mu jako budu věřit jo? No tak to je na velkým omylu bo já ho do dnešního dne nenávidím.´pomyslím si a za chvilku usínám.
Ráno mě vzbudí mamka. Je 11 hodin a prej mě má taťka hodit na letiště. To je super aspoň pokecáme. Du se najest a taťka mě pomůže dat obrovskou tašku do auta. Rozloučím se s mamkou a mě zase přemůžou slzy ptž myslím na Toma, odjíždím daleko od něho a ani se s ním nerozloučím. Ale co, nemá mi dělat to co mi dělá. Utřu si slzy, vypnutej telefon hodím do tašky a už jedeme s taťkem do Berlína na letiště. Tam se s ním rozloučím a už spěchám do letadla. Sednu si, připoutám se, zamávám taťkovi a dám si do uší sluchátka od mp3. Dívám se z okna a pozoruju krajinu. Za chvilku mě někdo zaklepe na rameno a já se otočím. Vedle mího křesla stojí Gustav a směje se od ucha k uchu. Vydělám si sluchátka abych ho slyšela. "Nazdar co tady děláš?" "Čau. Já jedu s Davidem něco zařizovat do Česka ohledně turné bo Tom ani Bill nemůžou ptž sou nějak pohádaný. Nevím co se s nima děje a ani jeden mě nebere mobil. Nevíš co se s nima děje? A kam jedeš ty?"řekne a posadí se vedle mě. "No já jedu za babičkou na prázdniny a až moc dobře vím co se s nima děje."řeknu a otočím se na druhou stranu aby mě Gustav neviděl do tváře ptž mi je opět na nic a mám slzy v očích. "Viky děje se něco?" "Jo děje."řeknu, otočím se na něho a všechno mu do posledního puntíčku řeknu. "Aha. Proto mě to ani jeden nebral. Nebreč. To se spraví." "No jasně už vidím jak mu říkám ´odpouštím ti´. No jistě tak na to ať zapomene. Tys o té sázce věděl?" "No na něco se vsázeli ale nevěděl sem o koho se jedná bo to neřekli ani přede mnou ani před Georgem. Kdybych to věděl dopředu tak bych jim něco řekl. Promiň." "Ty se neomlouvej. Ty za to nemůžeš." "Dobře tak až se vrátím tak zkusím z obouma promluvit." "Jo klidně. Jenom jim prosím neříkej kde su." "Jo neboj." "Gustave……..pojď sem." "Sorry Viky ale já už musím jít. David mě volá. Tak si to tam užij a drž se." "Jo díky. Čau." "Ahoj."odpoví mi a jde si sednout za Davidem. Letadlo přistane a já sem skoro celou cestu probrečela bo sem opět myslela na Toma ptž mě v mp3 hráli písničky od Tokio Hotel. Vůbec ho nechápu. Jak mě to mohl udělat. Nasadím si velký černý brýle aby mě nešlo vidět do xichtu a jdu ven. Gustav s Davidem se už někam vypařili takže je už nepotkám. Vlezu do letištní haly a tam na mě čeká Kuba. Rozběhnu se k němu. "Ahoj." "Čau dilinko." "Hele neříkej mi tak víš to že to nemám ráda." řeknu mu a obejmeme se ptž sme se aspoň 5 let neviděli. "Ty ses za ty roky pěkně změnil." "No ty taky. Je z tebe pěkná kočka." "Fakt. Sem si ani nevšimla. Tak pojď už se těším na babičku." "A na mě ses netěšila?" "No jasně že jo. Tak už pojď."řeknu a už ho táhnu ven z letiště. Nastoupíme do taxíka a jedeme směr Rosice. Tam totiž bydlí Kuba i moje babička. "Tak co jak to jde tam u vás v Německu?" "Špatně." "Jak to?" "Se ani neptej. Sem začala chodit s klukem a vyspala se s ním a druhej den sem se dozvěděla že sem byla jenom sázka." "To si děláš prdel, ne? Já být tím klukem tak se tě držím zuby nehty bo seš fakt kočka." "No tak možná pro tebe ale pro něho asi ne." "No tak mě řekni jak to bylo." "Chceš to vědět všechno od začátku." "Jo. Poslouchám. Su jedno velký ucho." "Fajn. Ve škole sem seděla s Tomem Kaulitzem………."začnu mu vyprávět svůj příběh a on jen valí oči a pusu má dokořán. Já se stejnak ke konci rozbrečím. "Viky to bude dobrý. Takovej krypl ti nestojí za to abys kvůli němu brečela. Dneska někam vyrazíme. Aspoň se odreaguješ a přijdeš na jiný myšlenky."řekne a vezme mě kolem ramen. "Jo máš pravdu."odpovím a jelikož sme už v Rosicích tak vystoupíme. Kuba to zaplatí ptž já nemám český peníze a jdeme k naší babičce. Kuba mě pomůže s báglem a už vstupujeme do baráku. "Ahoj babi." "Ahoj Viktorko." Toto nesnáším když mi takhle někdo řekne. Tak mě říká jenom babička to nesnáším. Sedneme si ke stolu a kecáme o všem možným. Kuba tam je taky. K večeru Kuba odejde a já se připravím na dnešní večer bo mě Kuba pozval na diskotéku. Za chvilku se staví, já otevřu dveře a on si mě změří pohledem od paty k hlavě. "Hm, seš fakt kočka." "Hm, dík. Tak můžem jít, ne?" "Jo jasně."odpoví a už jdeme. Kuba má na sobě svou módní kreaci. Oblečení XXL ale nemá kšiltovku jako Tom a to oblečení na něm tolik nevisí jako na Tomovi. Dojdeme až tam, sedneme si, objednáme si pití a kecáme. "můžu tě požádat o tanec." "Jasně, proč ne?"odpovím mu a už jdeme na parket. Jenže začnou hrát ploužáky.
Marťa

Vánoční avatary

20. prosince 2007 v 12:00 | Mischigan |  Avatars





Hezkýýý Bill

19. prosince 2007 v 22:08 | Mischigan |  Drawing, Art

Boty TH

19. prosince 2007 v 22:06 | Mischigan |  Things with TH

Etnies (Tomovi boty)

19. prosince 2007 v 22:03 | Mischigan |  Tom - photos

Neuvěřitelný Bill

19. prosince 2007 v 22:00 | Mischigan |  Articles, Interviews
Už od malička se zajímal o umění, díky své matce, která se tomu věnuje, už jako malý byl velmi kreativní a cítil u sebe speciální nadání. Ve vší skromnosti si s ním tohle všechno projdeme...
Odkud pochází tvoje neuvěřitelné malířské nadání?
Bill: Vyrůstal jsem v prostředí, kde byla kreativita přednost. Moje máma, návrhářka, mě na to učila odmala, stejně tak i mého bratra Toma, oba jsme se začali o umění zajímat jistým způsobem. Naše dětství bylo zaměřeno na kreslení, navrhování nebo ruční práce. Naši rodiče nám v tomhle dávali hodně samostatnosti. Měli jsme povolení si dělat svoje vlastní věci. Všechno tohle vlastně akorát povzbuzovalo moji kreativnost.
Kreativita je ve vaší rodině známou historií...
Bill: To je pravda! Už moje babička a můj děda měli umělecký talent. Oba se taky nakonec stali designéry. Jejich život byl ale i přesto obyčejný. Ale co se týče kreativní stránky, tak to mám po mámě.
A tvoje vášeň pro scénu, jak se objevila?
Bill: Když si naše máma vyšla na návštěvu k přátelům, tak si nás vzala sebou, mě a Toma, místo toho, aby nás nechala doma před televizí.Brávala nás mezi svoje přátele, abychom byli mezi lidmi. Přesně si pamatuji na ty večery s hodně lidmi. A já, dítě mezi těmi všemi dospělými, byl jsem středem pozornosti (směje se)! Vyprávěl jsem vtipné historky, dělal scénky. A tím jsem si uvědomil, že lidem se moje vystupování líbí…
Máš v sobě nějaký skrytý talent komika?
Bill: Je to možné...Už nejsem sice dítě, ale stále mi nedělá problém nějaký ten vtip a smát se. Abych to vzal do přítomnosti, mluvím často velmi rychle, gestikuluji rukama, jsem trochu jako Ital! Někteří lidé, kteří mě znají po nějakou tu dobu tomu těžko věří, ale já tomu věřím!
Kdy jsi se rozhodl se takhle upravovat?
Bill: Nepamatuji si přesně tu chvíli, kdy jsem se rozhodnul oblékat jinak než ostatní. Můj vzhled se vyvíjel postupně, abych si na to sám zvykal. Změnil jsem si vlasy, potom oblečení, lakování nehtů na černo, to všechno se vlastně stalo na Halloween...Od té doby jsem se rozhodnul pro rozdílnost, a potom se to začalo vyvíjet.
Tvoji rodiče nic proti tvému vzhledu neříkali?
Bill: Ne, tohle je věc, o kterou se moji rodiče nikdy nezajímali. Opravdu, se jim nikdy nic nehnusilo na tomhle všem, i když jsem si ve dvanácti letech dal piercing do jazyka. Abych řekl pravdu, tak se moje máma opravdu naštvala, až když jsem přišel domů s tetováním loga kapely Tokio Hotel na krku. To jsem potom poslouchal pořádný řev (směje se)!
Dělal sis tohle i do školy?
Bill: Do školy jako kamkoli, chodil jsem takhle všude. A make-up k tomu samozřejmě patří. Vím, že to vadilo většině mých profesorů, ale měl jsem dobré známky, tak nic proti tomu říct nemohli.
Byl jsi v něčem dobrý ve třídě, mezi prvními?
Bill: Ano, v matice a historii Německa, to jsem tomu rozuměl. Nikdy jsem ale neměl oblibu pro školu, ale vlastně, nikdy jsem nechtěl zaostat a ztratit svoji pozici! A potom, když jsem měl dobré známky, tak jsem díky tomu provokoval očima profesory. Nikdy se jim moc nelíbil můj výstřední styl a moje povaha, ale chápali mě díky výsledkům mých prací.
Má tvoje originalita nějaký dopad na tvoje vztahy?
Bill: Několik holek už mělo problémy uznat, že si nanáším make-up. Některé moje bejvalky mě proto nechaly! A teď, díky publiku a úspěchu jsou věci velmi rozdílné. Můj styl se stal velmi oblíbeným a ke mě uznávaným, ve skutečnosti zajímavým!